Na okraji velkého, zeleného lesa stál malý domeček, kde žil zajíček Míša se svou maminkou. Byl to útulný domeček s malou zahrádkou, kde rostly barevné květiny a zelené listy mrkve. Maminka zajíčkům byla velmi laskavá a vždy se o Míšu starala s láskou. Míša byl zvědavý a hravý zajíček. Miloval jarní rána, kdy mohl skákát po loukách, poskakovat mezi květy a hledat dobrodružství. Ale nejvíce ze všeho miloval svou maminku. Chtěl jí udělat radost a překvapit ji něčím výjimečným.
Jednoho dne, když slunce vycházelo a obloha se zbarvila do růžova, Míša přemýšlel, jak by mohl mamince udělat radost. Vzpomněl si, jak jednou prohodila, že nejkrásnější květiny rostou hluboko v lese. To bylo ono! Rozhodl se, že pro maminku najde ty nejkrásnější květiny jako dárek. Doufal, že jí tím vykouzlí úsměv na tváři. Přestože mu maminka vždy říkala, aby se nevzdaloval příliš daleko od domova a hlavně nechodil do hlubokého lesa, Míša cítil, že to musí udělat pro dobrou věc. S batůžkem na zádech, ve kterém měl malou láhev vody a kousek mrkve, se vydal na cestu.
Míša se ani nerozloučil s maminkou, která ještě spala, nechtěl ji budit, aby jeho plán nezhatila. Tichounce zavřel dveře domečku a s pocitem vzrušení a malou dávkou obav se vydal směrem k lesu. Vzduch byl čerstvý a voněl po jarních květech, ptáci zpívali a Míša cítil, že dnešní den bude velké dobrodružství. Když se dostal k okraji lesa, zastavil se a pohlédl na stromy, které se před ním tyčily jako obrovské strážce. Les působil tajemně a Míša si na chvíli nebyl jistý, jestli má vstoupit. Ale myšlenka na maminku a její úsměv mu dodala odvahu. S pevným krokem tedy vstoupil do lesa, aniž by tušil, jaké dobrodružství ho čeká.
Jakmile se Míša dostal hlouběji do lesa, všude kolem něj se začaly objevovat nejrůznější květiny. Byly tu žluté, růžové, modré, každá krásnější než ta druhá. Míša byl nadšený a začal je sbírat do svého malého batůžku. Chtěl najít ty nejkrásnější, aby maminka byla opravdu překvapená a šťastná.
Zajíček se tak ponořil do sběru květin, že si ani neuvědomil, jak daleko ho nožky zanesly. Slunce začalo stoupat výš a výš, a les se zahalil do hlubokých stínů. Když Míša nakonec zvedl hlavu od květin, všiml si, že okolí vypadá jinak než místa, která znal. Cesty, kterými přišel, jako by se rozplynuly mezi stromy. Snažil se najít cestu zpět, ale všechny směry vypadaly stejně. Míša zavolal: „Maminko!“ Ale jediné, co se ozvalo zpět, byl ozvěna jeho vlastního hlasu. Najednou se cítil velmi malý a sám v tom velkém, nepřehledném lese.
Zajíček začal cítit strach. Sedl si na pařez a snažil se vzpomenout na všechny rady, které mu maminka dávala: „Pokud se někdy ztratíš, zůstaň na místě a čekej.“ Ale Míša si uvědomil, že pokud zůstane sedět, maminka ho v tom velkém lese nenajde. Rozhodl se tedy, že bude hledat cestu domů sám. Začal chodit jedním směrem, doufaje, že narazí na něco známého. Ale les byl tichý, jen občas se ozval šustění listí nebo zpěv ptáka. Míša chodil a chodil, až se unavil. Pocit samoty a ztracenosti byl čím dál těžší.
Míšovi se v hlavičce začaly honit myšlenky, co všechno může udělat, aby našel cestu zpět. Rozhlédl se kolem sebe, hledal nějaké známky, které by mu pomohly orientovat se. Ale stromy, keře a kameny mu nic neříkaly. V tom okamžiku Míša zaslechl šustění v křoví. Jeho srdce začalo rychleji bít v naději, že je to někdo, kdo mu může pomoci najít cestu domů. Zajíček tedy překonal svůj strach a šel směrem ke zvuku.
Když Míša opatrně kráčel směrem, odkud se ozývalo tajemné šustění, najednou před ním vykoukla malinká veverka. Měla hebkou srst a oči jako dvě třpytivé korálky. „Proč jsi tady, zajíčku?“ zeptala se veverka a naklonila k Míšovi hlavičku. Míša jí pověděl o své cestě za krásnými květy pro maminku a o tom, jak nyní nemůže najít cestu zpět.
Veverka se rozhodla Míšovi pomoci. „Ukážu ti, jak ti obyčejné šišky mohou mohou ukázat cestu z lesa ven“.
Nasbíráme v lese šišky a použijeme je jako značky na naší cestě.“ Veverka spolu s Míšou začali shromažďovat šišky, které povalovaly po zemi. Vybrali ty nejpevnější a nejkrásnější, aby byly v lese dobře vidět a postupně je pokládali na zem, kudy šli. „Není třeba, aby šišky byly poskládané příliš blízko sebe,“ vysvětlila veverka. „Stačí, když jedna bude vždy viditelná z místa, kde leží ta předchozí. Tak vytvoříme cestu, která tě vždy bezpečně dovede zpět, odkud jsi přišel.“ A tak začali klást šišky na zem, jednu po druhé, vytvářejíc cestu skrze zelený les.
Veverka s Míšou pracovali jako skvělý tým. Veverka skákala vysoko, aby získala lepší přehled, zatímco Míša pečlivě umisťoval šišky na vybraná místa. „Vidíš, jak jednoduché to je?“ řekla veverka s úsměvem. „Tato cesta z šišek bude tvým průvodcem, a pokud bys náhodou zapomněl cestu, stačí najít nejbližší šišku a budeš vědět, kterým směrem jít.“
Nedlouho po tom, co vytvořili stezku ze šišek, se k nim přidala vlaštovka. Svojí rychlostí a schopností létat vysoko nad stromy přinesla vlaštovka naději, že Míša brzy najde cestu domů. „Z výšky vidím mnoho cest,“ volala dolů k Míšovi, „a našla jsem mostek, který by tě mohl vést domů.“ Vlaštovka pak neúnavně létala nad Míšou a veverkou, aby jim ukázala směr. Její pohled z výšky a schopnost vidět dál než ostatní pomohly Míšovi uvědomit si, že společně mohou najít cestu ven.
Když se vydali na cestu k mostu, potkali starého moudrého ježka, který si užíval slunečního paprsku u svého domova z listí a větviček. Ježek, známý svou moudrostí a klidnou povahou, se s Míšou a jeho novými přáteli podělil o své životní moudrosti. „V lese, jako v životě, je důležité mít přátele a pomáhat si,“ řekl ježek s hlasem, který zněl jako šelest padajícího listí. „A nezapomeň sledovat slunce. Jeho cesta ti ukáže tvou.“ Ježkova slova dodala Míšovi pocit jistoty a ukázala mu, že i když se někdy může cítit ztracený, existuje vždycky cesta, jak najít zpět.
Každé zvířátko v lese Míšovi něčím pomohlo. Veverka mu ukázala, jak být chytrý a hravý, vlaštovka mu dala nadhled a schopnost vidět cíl z dálky, a ježek mu předal moudrost a klid. S těmito novými kamarády se Míša již necítil sám a jeho strach z velkého neznámého lesa pomalu mizel.
Nyní, s plným srdcem naděje a vedenými radami svých lesních přátel, se Míša vydal na cestu k mostu, o kterém mu řekla vlaštovka. I když cesta před ním byla plná neznámých a výzev, věděl, že s pomocí přátel najde cestu domů.
Když se Míša s novými přáteli a plným srdcem odvahy blížil k domovu, cítil, jak se jeho srdíčko chvěje vzrušením. Už se nemohl dočkat, až uvidí maminku, a přemýšlel, jak jí poví o všech dobrodružstvích a lekcích, co se naučil. Cesta domů byla osvětlena posledními paprsky sluníčka, které hřálo jeho záda a ukazovalo mu cestu.
Když konečně uviděl svůj malý domeček, jeho oči se rozzářily a srdce bilo rychleji. Domeček vypadal tak útulně a bezpečně. Míša se nemohl dočkat, až otevře dveře a vpadne do maminky náručí. Jakmile se přiblížil, zhluboka se nadechl a zaklepal na dveře.
Dveře se otevřely a maminka se na něj podívala s velkým překvapením v očích. „Míšo!“ vykřikla a ihned ho objala ve velkém objetí. Míša cítil maminčino teplo a věděl, že je konečně doma. „Maminko, měl jsem takové dobrodružství,“ začal vyprávět s očima plnými nadšení.
Míša mamince vyprávěl o každém kamarádovi, kterého potkal – o veverce, která mu ukázala, jak sbírat šišky, o vlaštovce, která z výšky našla cestu, a o moudrém ježkovi, který ho naučil sledovat slunce. Maminka poslouchala s údivem a hrdostí. „Jsi tak odvážný a laskavý, Míšo,“ řekla s láskou v hlasu, když Míša ukončil svůj příběh.
Společně strávili večer u krbu, kde Míša dokončil vyprávění svých dobrodružství. Maminka mu děkovala za krásné květiny a objímala ho, šeptala, jak moc ho má ráda. „Jsi můj největší poklad,“ řekla maminka, a Míša cítil, jak se mu srdce naplnilo štěstím.
Když přišel čas jít spát, maminka Míšovi přečetla ještě jednu pohádku a políbila ho na dobrou noc. Míša usnul s pocitem, že dnešní den byl jedním z největších dobrodružství jeho života. Ve svých snech znovu prožíval své cesty lesem, setkání s novými kamarády a cestu zpět domů. Usnul s vědomím, že bezpečí domova a maminčina láska jsou to nejcennější, co má.